Inspirace v Terstu - podruhé (s fotografiemi)

Napsal uživatel Honzin1984 dne Čt, 12/13/2018 - 19:35

Inspirace v Terstu – podruhé autor: Jan Švehla Pokud jste ještě neslyšeli o Trieste (Terstu),šicí dílna
můžu prozradit, že se nachází na hranicích Itálie a Slovinska na pobřeží Jaderského moře. Jedná
se tedy o přístav a jeho obyvatelé mají stále na paměti to, že byl zřízen po 2. Světové válce Terst
jako „Svobodné území“ „Free territory of Trieste“. Setkávali jsme se s lidmi z mnoha různých
zemí původu, ale i přes to měl Terst jednotného velmi pozitivního ducha, lidé byli otevření, a
když jste jednoho z nich zastavili na ulici, dal se s vámi do nenuceného hovoru… Terst právě
pro svou specifičnost se vymyká italským zvyklostem a není v něm dodržována jinde obvyklá
odpolední siesta, tedy obchody nezavírají mezi cca. 12 a 16. Není to drobeček se svými 236 000
obyvateli, nelze se divit hustotě provozu, která se dá srovnat u nás jen s Prahou. Pro naši
dodávku byl často problém se proplést mezi po obou stranách zaparkovanými nebo zprava
předjíždějícími auty. Na naší cestě jsme nebyli sami. Náš Ústecký tým byl složen z členů Fokusu
Labe: ředitelky Lenky Krbcové Mašínové, vedoucí sociálních služeb Lenky Kocourkové, ředitelky
Centra duševního zdraví (CDZ) v Chomutově Štěpánky Hejčové, překladatelky Jitky Blažkové a
dvou peer konzultantů Vladimíra Conka a mě Jana Švehly. Na místě ubytování ve stinném domě s
dvorkem a parkovištěm na nás čekali důležití partneři nového CDZ ředitel Psychiatrické léčebny
Petrohrad Ladislav Henlín, dále Petrohradská primářka Iveta Geisselová , vrchní sestra Iva
Kašpárková, v neposlední řadě náš blízký partner a spoluzakladatel Fokusu Labe Johan Pfeiffer a
jiní.

Přestože nás moře a výborná gastronomie lákala, naším hlavním cílem nebylo užívat si.
Ale když jsme mohli poslouchat od zdejších pracovníků jaký je jejich přístup k lidem se
zkušeností s duševním onemocněním, byl to také úžasný zážitek. Kolik invence, etiky a osobních
obětí ve prospěch druhých dávají do komunitního systému zdejší péče, bylo pro mě nečekané.
Největší příklad je: místo zdejší léčebny pro 2000 lidí je nyní v Terstu z jednotlivých budov
spousta sociálních podniků jako recyklační špičková šicí dílna, kavárna Café teatro Verdi Café teatro Verdi nebo
24/7 rádio Fragola . Lidé z léčebny nyní bydlí v bytech buď v jedné budově (recovery house) nebo
spíše v bytech rozmístěných po Terstu. Stigma, koukání na nemocné skrz prsty, jak jej známe od
nás, se tu z velké části odbouralo před několika desítkami let, když se léčebny zavíraly, ale
není to ani jednoduché ani samozřejmé.

Naopak je tu taková kultura poskytovaných služeb pro
lidi se zkušeností a jejich rodiny, že se do pomoci zapojují všichni ti, kterým záleží na
lidech. Fungují tu takzvaní rodinní doktoři (nejen v oblasti psychiatrie), kteří jsou se svými
klienty nebo jejich rodinnými příslušníky stále v kontaktu. Ti upozorní na to, že se něco děje a
bylo by vhodné, aby se někdo z CDZ za potenciálním klientem podíval. Tyto CDZ jsou v Terstu
celkem 4. Dále jsme navštívili krizová lůžka zdejší nemocnice, která se mohou pochlubit pouhými 6
lůžky, na kterých mohou být lidé s akutním stavem na několik DNÍ nikoli měsíců či let i
nedobrovolně hospitalizování, ale o tom asi více spoluautor článku Vladimír Conk. Užasle jsem
naslouchal, když zdejší pracovníci, říkali si všichni operátoři, mluvili o asi rok a půl běžícím
„domu zotavení“ (recovery house). Recovery house proto, že cílem pro klienta bylo najít svoje
silné stránky a načrtnout si svůj cíl a cestu za ním. Jménem operátor se všichni zaměstnanci
dostávali na jednu úroveň. Při rozhodování o důležitých věcech pro klienta se sešli: on, jeho
rodina, psychiatr, psycholog, sociální pracovník, sestra. Všichni operátoři měli však stejnou
váhu hlasu jako rodina či klient, nešlo tedy o rozhodnutí jednoho člověka, jak to lze ještě
často vidět u nás. Navštívili jsme také oddělení nemocnice určené pro děti a adolescenty,
které nás překvapilo svým důrazem na prevenci. Šíří záběru, co se týče péče o matky, byloWHO collaboration center
obdivuhodné zase jiné oddělení nemocnice. V případech kdy měli matky problémy s financemi,
italštinou, nebo jinými dětmi, se pracovníci tohoto oddělení zapojili do jejího života. Třeba tak,
že dvakrát denně dojížděli k ní domů nebo dokonce sehnali potřebné zařízení pro domácí péči o
již narozené dítě, aby bylo preventivně zajištěno psychické zdraví matky v nelehké situaci.
Kéž by toto někdy bylo realitou i u nás. Návštěva Terstu byla pro nás v mnoha ohledech
otevřením očí a světlem ve tmě pro naši nastoupenou cestu. Snad se krok po kroku stane skutečností
obdobný systém i u nás. Vraťme se ale k naší návštěvě podrobněji. Program pro naši skupinu z
České republiky byl připraven ve spolupráci s Oddělením duševního zdraví – Výzkumnému a
školicímu středisku duševního zdraví spolupracující se Světovou zdravotnickou organizací (WHO).
První návštěva mířila do bývalé psychiatrické nemocnice – k vedení oddělení duševního zdraví,
tuto psychiatrickou nemocnici zrušil a transformoval sám Franco Basaglia – psychiatr, neurolog Zástupci české psychiatrie
a profesor. Mile nás přivítal Roberto Mezzina, jinak ředitel tohoto střediska, který s námi
prošel svou prezentaci o historii péče o lidi s duševním onemocněním nejen v Terstu. Od roku
1971, kdy bylo v Itálii 100 000 lidí hospitalizovaných v psychiatrických nemocnicích přes rok
1978 (48 000) až k roku 2000 kdy byly všechny psychiatrické nemocnice v Itálii zavřeny. Rok
1978 byl zlomový, z důvodu přijetí „zákona 180“ za jehož prosazení je zodpovědný právě Franco
Basaglia, obecně přijímaný jako největší italský psychiatr 20. století. Od roku 1978 tak
nebyly už žádní nově přijetí pacienti do psychiatrických nemocnic a nebyly nové nemocnice
zakládány. Zákon 180 také uváděl v praxi tehdy novou komunitní péči, zaměření na dodržování
lidských práv a omezenou délku nedobrovolné léčby (po týdnu nedobrovolné léčby potřeba souhlas
soudu či starosty). V současnosti mají v obecných nemocnicích množství akutních psychiatrických
lůžek na cca 15 na oddělení - 1 lůžko na 10 000 obyvatel. Vznikla, u nás nyní taky
začínající, Centra duševního zdraví s pracovní dobou 12 nebo i 24 hodin denně. Obvykle 1 CDZ na 80
000 obyvatel. Vzniklo také chráněné bydlení (cca. pro 2 lidi na 10 000 obyvatel, celkem tedy
asi 17 000 v celé Itálii) s péčí až 24 hodin denně. Utvářeny byly také denní centra s
nestátními organizacemi. Tyto a jiné informace nám Roberto, na kterém bylo vidět, že je opravdový
profík, ale také skromný a pohodový člověk, předložil a jako prezent jsme každý dostali knihu
Freedom First. Tato zajímavá kniha, která je u nás k půjčení, vypráví o nesnadné, alenáměstí v centru Terstu
nekončící transformaci v Itálii a Holandsku, jejich porovnání a diskuze přenositelnosti
jednotlivých kroků reformy do jiných států. Tolik k Robertovi a jeho ranní přednášce. Při průchodu
kdysi jednou z největších italských psychiatrických nemocnic na nás dýchla všudypřítomná „už“
svoboda a klid, žádná zamřížovaná okna, uzavřená oddělení, klecová lůžka nebo elektrošoky. To
vše se skrývá za slovy etika a lidská práva, pokud je někdo bere opravdu tak jak se to dělat
má a na tom si v Itálii zakládají. Chtějí, aby každý člověk byl opravdovým občanem a využíval
nejen všech svých možností skrze instituce k tomu určené (pro potřeby lidí s duševním
onemocněním), ale zejména všech možností každému běžně dostupné jako zájmových sdružení, rodiny,
přátel, vzdělávacích institucí atd.

Následovala návštěva rehabilitační a pobytové jednotky –
ubytovacího zařízení a sociálního družstva. S Morenou Furlan jsme prošli už zmíněné komunitní
služby – sociálně rehabilitační zařízení. Lidé zde pracující, mohli být směle porovnáni s
odborníky v soukromém sektoru – tedy alespoň podle jejich výrobků a zařízení, které používali.
Navíc jejich výrobky v šicí dílně šli vstříc módním trendům – díky recyklaci starých džínů na
kabelky a podobně. Špičkově vybavená byla také centrum pro vysílání radiostanice Fragola, šířící
svou produkci po radiových vlnách i na internetu a to denně ve formě hudby, různých talkshow a
zpravodajství.

Následovala návštěva psychiatrické pohotovosti, která představovala můstek mezi
Všeobecnou nemocnicí a komunitou. Měli jsme možnost vidět s jakým nasazením je zdejší personál
ochoten prosazovat dodržováním práv lidí se zkušeností a dokáží vyjít vstříc a snad i pochopit
lidi s vážným duševním onemocněním a nabídnout jim prostředí (celkem 6 lůžek) ve kterém se i nám
velmi líbilo, a kde ať dobrovolně nebo nedobrovolně se NIKDY nezavírají dveře. To je prostě
zákon. Jak blízko u nás toto může být a zároveň jak daleko.

Ve středu 14. 9. jsme navštívili
Komunitní středisko duševního zdraví Domio (ve zdejší průmyslové čtvrti). Součástí mnohaMěstská radnice
elegantně zařízených místností byli společenské prostory. I když bylo vidět, že někteří z lidí,
které jsme zde potkali, na tom byli špatně, chovali se k nim zdejší „operátoři“ téměř s
mateřskou péčí a ani jednou nezvýšili hlas, když kluk mého věku vypil celou konev s mlékem do kávy
pro naší českou výpravu . Popsali nám, jak jsou vybaveni personálně, tedy mají zde též
multidisciplinární týmy s doktory, psychology, sestrami a sociálními pracovníky. Jak probíhá
„střídání stráží“ – tedy směn – ranní a odpolední a jednotlivé porady. Jak evidují příchozí hovory
do CDZ a například jak vydávají léky pro klienty zde pobývající a asi 100 až 200 těch, kteří
denně přicházejí a léky si berou od zdravotníků.

Odpoledne nás čekal moc útulný a
příjemný domek “recovery house“. Příjemný nejen dispozicí a velkou společnou místností, zahradou
plnou pro nás exotických stromů a zeleniny, ale i zaměstnaci –například jeden student
literatury. Důležitější než vzdělání bylo však jejich srdce pro věc a nasazení, schopnost pomoci
zdejším ubytovaným, jak bylo řečeno, najít sami sebe a smysl své existence a cestu jak jít
světem dál. Jednalo se o podporované skupinové bydlení zaměřené na samostatnost a úplné uzdravení.
Zdejší personál není dokonce ani proti postupnému snižování dávek léků, ale vždy ve spolupráci
s doktorem, který s tím také souhlasil.

Ve čtvrtek 15. 9. nás čekal Zdravotní obvod 2 s
integrovanou prací – oddělení duševního zdraví, oddělení závislosti a zdravotní obvody se
sympatickou průvodkyní Danielou Vidoni. Představili nám zdejší péči o mladé a adolescenty, rodiny,
matky. Dále jak se zdejší obecné nemocnice začínají spojovat a navazovat na komunitní služby.
Zajímavá bylo například jejich péče o děti v překlenovacím období při změně terapeuta, s nimi
byli oba terapeuti zároveň v kontaktu – kvůli kontinuitě služeb.

Na posledním místě jsmePohled z hor
navštívili zdravotní obvod 3 Oddělení pro děti a mládež, ženy a rodiny. Když jsme vystoupali 5
pater v jednom z paneláků v méně luxusní čtvrti, srdečně nás přivítala černovlasá Řekyně Irini
Karavalaki. Po krátkém představení jsme se dověděli např. to, kdo je to operátor a něco o tom jak
vypadá psychiatrie v Řecku. Pokud bude stát za svými slovy, budete možná mít příležitost se s
ní i potkat – prý přijede do Čech.

Jak vidno inspirace z letošní – už druhé – návštěvy Terstu
je a bude mnoho. Pokud se vám zalíbilo rozhodování o vašem životě a máte husí kůži, když jen
slyšíte o samotce, pojďme po stopách Terstu. Ano ne vše lze udělat identicky, ale jsme lidé
úplně stejní, jako o pár set kilometrů jižněji žijící Italové. Děkujeme Fokusu, že nám tuto
studijní cestu umožnil. Některé pocity – až extrémní - úcty k lidské důstojnosti se dají jen
stěží popsat, snad se mi to alespoň trochu podařilo.